Co přišlo do redakce

Vytvořeno: 18. březen 2023

Redaktor: Ve své knize popisujete, že jste během své žurnalistické kariéry měl několik životu nebezpečných nasazení, zmiňme otravný plyn v Iráku roku 1988. Poté je možné, že se člověku ne vždy zdravotně daří dobře.
Ulfkotte: Zdravotně – měl jsem tři srdeční infarkty, měl jsem rakovinu, mám hodně za sebou. Z tohoto pohledu musím říci, že jak se mi nyní daří, je dobré. Už to bylo o hodně horší.
Redaktor: Podtitul vaší knihy je: „Jak politika, tajné služby a velký finanční byznys řídí masová média.“ Přičemž u slova „řídí“ lidé říkají: Ale, to je přece nesmysl, vždyť máme stovky různých novin, velké množství nakladatelství, máme spoustu televizních stanic, rádiových stanic a redakcí. „Řídit“ v tomto případě znamená, že existují dva tři lidé, kteří tahají za nitky. On je konspirační teoretik! Jste konspirační teoretik?
Ulfkotte: Já tvrdím, že naše masová média působí jako gleichschaltovaná (systém fašistické totální kontroly a koordinace médií vytvořený nacistickým Německem). Když si projdu kanály jako normální televizní divák od kanálu 1 do kanálu 99, tak tam stejně jako ve většině novin či rádií dostanu naservírováno jedno a to samé. Na konci dne, když si to všechno přečtu, shlédnu a poslechnu, mám dojem, že je úplně jedno, na co se dívám, poslouchám nebo čtu, protože je to všechno jedno a to samé! To už nemá nic společného s rozdílnými názory, pluralismem.
To vidíme na příkladu – já nemám nejmenší tušení o Ukrajině. Nejsem žádný specialista na Rusko. To rozhodně ne. Ale když jsem viděl případ pádu letu MH 17, kdy trosky ještě ani nedopadly na zem, ale téměř všichni v rádiu, televizi, novinách, online, všechna přední média již informovala, že to byli ti zlí Rusové, proruské síly! My jsme ještě ani nevěděli, co se opravdu stalo, ale už byl protlačován názor! Toto je typický příklad toho, co na mě jako typického konzumenta zpravodajství dělá dojem, že je to gleichschaltované. A když vidím, co jsem já sám dříve dělal – já jsem byl aktivní část tohoto gleichschaltování, dezinformoval jsem, dělal jsem propagandu – tak rozumím tomu, proč je tomu tak. Jak bylo řečeno, já jsem na tom spolupracoval, a tak rozumím tomu, proč se na tom do dneška nic nezměnilo. Ale to by tak nemělo zůstat. Svoboda názoru a svoboda médií je jen simulována. To bychom měli změnit!

Redaktor: Vy jste psal 17 let pro FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung). FAZ je mezi německými novinami Ferrari. Během přípravy na rozhovor jste mi řekl, že když člověk vstupuje do FAZ, tak je na žebříčku úplně nahoře.
Ulfkotte: Ano, to je mu sugerováno.
Redaktor: Tam také člověku dobře platí, jezdí na skvělé pracovní cesty, je zván na různé události, a když někdo položí na stůl vizitku FAZ, tak všichni říkají: „Whoaw!“
Ulfkotte: Člověk má auto s espézetkou: F-AZ, plus nějaké číslo. S těmito vozy je to tak, že jste mohl například pít alkohol v jakémkoli množství, jak jste chtěl. Všude vás odmávnuli se slovy: Ten je z FAZ! Možná vás zastavili, ale to nevadí, nechali vás jet. Já jsem tomu na začátku také nevěřil. To byl typický příklad toho, jaká měl člověk privilegia, která si jinak nemohl koupit. To bylo až absurdní. A to se netýkalo jen aut!
Redaktor: Pro FAZ jste pracoval 17 let. Kdy jste si všiml, že tam možná něco děláte, co již s žurnalistikou nemá nic společného, že jste byl svým způsobem podplacený (koupený)?
Ulfkotte: Relativně rychle. Ale já jsem na tu práci byl odkázán. Pocházím z prosté, chudé rodiny. Můj otec zemřel, když mi bylo pět let. Nemám žádné sourozence. Moje matka musela pracovat a starat se o obživu. To musím dodat. Ne proto, abych se omlouval, ale proto, aby to člověk mohl náležitě vyhodnotit. Neměl jsem to jednoduché, dostat se do FAZ. V roce 1986 jsem začal pracovat pro FAZ a byl jsem relativně rychle odeslán na krizových a válečných území. Hned v roce 1987 do občanské války v Angole v Africe. Ovšem poprvé jsem pochopil, že to všechno není tak, jak by to mělo být, jak jsem si to já představoval, v roce 1988.

Redaktor: Irák!
Ulfkotte: Přesně. Irácko-íránská válka trvala od roku 1980 do července 1988. Na začátku července 1988 jsem byl poslán do Bagdádu, odtud na válečnou frontu. Tam jsem zaznamenal to, jak pod americkým dozorem s německým jedovatým plynem zplynovali Iráčané Íránce. Já jsem byl jeden z velmi mála očitých svědků, jsem poslední přeživší Evropan, očitý svědek.
Ještě jednou to zopakuji. Desítky let po konci druhé světové války zplynovali Iráčané Íránce pod americkým dohledem německým plynem, jenž byl oficiálně deklarován jako pesticid. Plyn přijel přímo z Německa! To jsem fotografoval. Mě samotného zasáhlo mnoho toho plynu. Dostal jsem potom rakovinu a byl celou věčnost nemocný. Ale když jsem se odtamtud vrátil zpět do Bagdádu, myslel jsem si, že se o tom svět musí dozvědět! Že to bude šokující! Protože i já jsem byl psychicky velmi těžce zasažen těmi hroznými scénami zplynovaných lidí, které jsem viděl. Myslel jsem si, že to bude obrovský příběh s celosvětovým dosahem, nicméně to první, co jsem v Bagdádu v hotelu viděl, a to nikdy nezapomenu, byli němečtí diplomaté, němečtí podnikatelé a zástupci firem spolu s Američany a Iráčany, kteří to zplynování slavili! To bylo to první, co mě šokovalo ještě více! Celá hotelová lobby byla plná Němců, Američanů a Iráčanů. Částečně jsem je již znal přes německou ambasádu. Ti to slavili! To, že Íránci na mnoha částech fronty jednoduše nemohli dále bojovat. Ti tu zplynovací akci slavili – slavili úspěšné zplynování!
Redaktor: Podařilo se vám dostat vaše obrázky do novin?     
Ulfkotte: Tehdy nebyly ještě žádné mobilní telefony. Musel jsem počkat, než jsem se s tím filmem vrátil do Frankfurtu, takže to bylo celé o několik dní posunuté. Ke všemu jsem měl velmi podlomené zdraví, ale myslel jsem si, že alespoň nyní, když už jsem byl ve Frankfurtu, tak to bude obrovský příběh! Ale ve Frankfurtu na celé obrovské stránce FAZ směla být publikována pouze jedna malinká fotografie Íránce s plynovou maskou a pod tím stálo několik řádek, maličké zprávy, kde smělo být jen naznačováno, že někdo nějak tam něco nebezpečného použil.
Chtěl jsem o tom následně psát velké zprávy. Vše, co jsem napsal, a co poukazovalo na otravný plyn či hrozné věci, bylo vyškrtáno. Já jsem se poté ptal, co se děje. Řekli mi, že se o tom dále psát nebude! V prosinci roku 2013 jsem tehdejšímu vydavateli (FAZ) ještě jednou po mnoha letech psal. Ptal jsem se ho, proč jsem o těch událostech tehdy nesměl informovat.
Když už jsem ty hrozné fotografie nesměl publikovat v FAZ, čemuž jsem nerozuměl, tak jsem je chtěl dát svým kolegům. Stern měl zájem. Kolegové ze Sternu se na to podívali a chtěli to eventuálně udělat. Tehdy mi ale odpovědný vydavatel z FAZ řekl, že pokud ty fotografie někomu dám, tak budu propuštěn!
Nejen to. Musel jsem jít ke Spolkovému svazu chemického průmyslu ve Frankfurtu a ty fotografie tam odevzdat! Členské společnosti Spolkového svazu chemického průmyslu posílaly komponenty pro ten otravný plyn Iráčanům. Odevzdal jsem jim jenom kopie. Originály jsem si ponechal a dal jsem je nedávno Rusům a Íráncům k dispozici, jelikož si stejně jako dříve myslím, že je příšerné, že desítky let po konci druhé světové války jsme my, Němci, pomáhali zplynovat lidi! Nechápu, jak to, že německý kancléř a německý prezident létají do Izraele, aby se tam omluvili, aby tam poklekli a řekli: „My jsme zplynovali židy.“ – to je pro mě jedna věc, úplně v pořádku. Já ovšem nechápu, proč tento spolkový kancléř a spolkový prezident ani jednou neletěli do Teheránu, aby tam poklekli, aby se tam omluvili! Jsou snad Íránci lidé druhé kategorie? Nemají žádnou cenu? Za to se nikdo nemusí omlouvat?

Ulfkotte: Já jsem nyní v kontaktu s íránskými lékaři, kteří již po desítky let ošetřují oběti toho tehdejšího německého jedovatého plynu – tehdejšího plynového útoku. Přes tyto íránské lékaře, nikoli přes německá média či jiná média, vím, jak hrozné jsou ještě dnes následky tohoto činu pro desítky tisíc Íránců. My platíme odškodnění Izraelcům, ale nikoho ani nenapadne pomyslet na to, co se stalo Íráncům. A to je to, co především vytýkám německým žurnalistům.
Redaktor: Pane Ulfkotte, ve vaší knize jde hlavně o to říci, že naše povolání novináře je zkorumpované a bigotní!
Ulfkotte: Ano. 
Redaktor: Já bych chtěl u války Iráku – Íránu ještě zůstat. Ve vaší knize se také krátce dotýkáte ochuzeného uranu. Následky munice z ochuzeného uranu jsou ještě otřesnější oproti tomu, co vykonal jedovatý plyn, jelikož ten, kdo s plynem přijde do styku, zemře strašnou smrtí či trpí celý život. Ovšem jakmile někdo přijde do styku s ochuzeným uranem, ten to předává dále na další a další generace! To znamená, že například za čtyřicet let se ještě budou rodit znetvořené děti a bude vysoká dětská úmrtnost. Ten, kdo kdy byl v Basře, se bude ptát, co se tam děje!
Jaký je obecně vztah německých žurnalistů, co se exportu zbraní týče a následného přehlížení toho, co se s těmito zbraněmi děje? Jak já tomu rozumím, žurnalisté by měli být jistým svědomím nějaké země, ukazovat na věci, jež nejsou hezké a říkat: „Co tam děláme? My tam něco děláme, a to bychom dělat neměli!“ Kde je toto svědomí? 
Ulfkotte: To neexistuje!         

Redaktor: My (Němci) máme bronzovou medaili z exportu zbraní. A my vidíme, co se s těmi zbraněmi děje. Kde jsou ti žurnalisté? Tehdy v roce 1988 jedovatý plyn, to není žádný ojedinělý případ. To se mezitím změnilo ve standard.
Ulfkotte: Ano, rozhodně! Vezměte si mě jako velký příklad, když se podíváte do Frankfurter Allgemeine Zeitung na téma ochuzeného uranu. I já jsem na toto téma vytvářel kladné články o této munici. Byly to práce na zakázku, proto o tom můžu hovořit a můžu říci, že když jsem v FAZ psal, jak neškodná je munice s ochuzeným uranem, tak jsem já, Udo Ulfkotte, neměl o ochuzeném uranu ani ponětí! A tehdy ještě neexistoval internet, když jsem o tom psal, nemohl jsem to opsat odněkud z Wikipedie.
Jednalo o řízené zpravodajství na zakázku. K nám do redakce FAZ přišli agenti tajné služby (Bundes Nachrichten Dienst) a přesně u takovýchto témat naše zpravodajství buď ovlivňovali, nebo nám přímo diktovali, co psát. Já jsem vytvořil mnoho článků, kde v pozadí stál člověk z německé rozvědky, který chtěl, aby vybraný článek vyšel ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Ti nebyli jenom u mne, ti byli i u jiných německých médií, to vím. Jeden z příslušníků, Němec, měl pro mě nezapomenutelné krycí jméno – Thomson. Ten měl tohle jméno, jelikož se paralelně neustále objevoval u Američanů.
Toto zpravodajství bylo dopředu diktováno. Pokud se ještě jednou vrátíme k ochuzenému uranu: Máme i z jiných médií vedoucí redaktory či vydavatele, kteří z mého subjektivního pohledu ve věci této nebezpečné munice dělali hrozné věci! V Kosovu byla tato munice použita. Tam se také nacházelo mnoho německých vojáků, kteří tam byli nasazeni jako mírové jednotky. Poté, co se tito vojáci vrátili domů, stěžovali si na zdravotní problémy. Tehdejší (německý) ministr obrany Rudolf Scharping v té době vytvořil komisi, takzvaný Arbeitsstab Dr. Sommer, a Nikolas Busse z FAZ a Theo Sommer z Zeit došli ve vyšetřovací zprávě společně s 13 vojáky k závěru, že tato munice – ochuzený uran – je zcela neškodná! A psali o tom ve velkém stejně jako já v FAZ, například jeden nadpis v Zeit zněl: Die Blamage der Alarmisten (Blamáž alarmistů).
Theo Sommer dostal později vyznamenání Bundesverdienstkreuz ve zlatě (vyznamenání za zásluhy) od ministra obrany Rudolfa Scharpinga poté, co publikoval v Zeitu tuhle hroznou, z mého pohledu vylhanou, zprávu. Nikolas Busse z Frankfurter Allgemeine Zeitung se stal později korespondentem NATO a dnes je zástupce šéfa zahraniční politiky FAZ. Takže z mého pohledu, když někdo vytváří takové dezinformace a propagandu, tak je za to odměňován vyznamenáním Bundesverdienstkreuz a kdo ví jakými posty. A to je prasečí žurnalistika v Německu, to je z mého pohledu zkorumpované a odporné.
Redaktor: Abychom ještě zůstali u ochuzeného uranu, protože tady na něco narážíte, o co ve vaší knize v jádru věci jde – jste ještě žurnalista, nebo už jste lobbista?
Nemoc, která tímto ochuzeným uranem byla způsobena, vešla ve známost jako „Golf Syndrom“. Pokud se podíváme, tak je málo amerických vojáků, kteří v Iráku padli, protože kontaktů s nepřítelem nebylo tolik. Ale po deseti letech existovalo více než sto tisíc lidí, jež se staly těžkými invalidy. Mají postižené děti, a oni budou mít své děti také postižené.
Ulfkotte: Já jsem byl v této souvislosti podplácen hodnotnými výhodami.
Redaktor: Co to znamená?
Ulfkotte: Nyní se mě ptá mnoho zahraničních vysílacích stanic, kolik jsem dostal peněz za tu či onu zprávu. Já si nemůžu vzpomenout na to, že někdo někdy vytáhl ze saka obálku s penězi a řekl, že když udělám takové či makové zpravodajství, tak za to dostanu 1000 nebo 5 000 marek. To fungovalo úplně jinak.
Redaktor: Žena na pokoji?
Ulfkotte: Žena na pokoji, ano, to se stávalo. Ale byly i mnohem špinavější nabídky. CDU (německá politická strana kancléřky Angely Merkelové) například říkala, že dostanete 10 000 marek či euro, když budete informovat o tom a o tom. Dostanete to ovšem maskované jako honorář za přednášku. Nedostanete nic přímo za nějaké konkrétní zpravodajství, ale uděláte přednášku o 10 minutách pro nějakou organizační jednotku CDU a za to dostanete 5000 marek nebo euro. Takže jsem nedostal nic přímo za nějaké zpravodajství, ale od politické strany oklikou! Těchto případů je hrozně moc.
Redaktor: Je to standard?
Ulfkotte: To byl standard! Já také vím, že je to standard u mnoha kolegů, že člověk dostává extrémně vysoké honoráře za přednášky. My se ptáme, proč nějací moderátoři dnes dostávají za 30 či 50 minutové vystoupení 20 000 euro? Ti nedostávají 20 000 euro za to, že se tam na několik chvil ukážou, nýbrž proto, aby poté byli té bance, co to dělá, či politické straně, velice příznivě nakloněni.   
Něco takového by se v demokracii nemělo dít. Něco takového se děje možná v Číně, nebo se to děje v Kongu, nebo někde v hluboké Africe v nějaké banánové republice. Já ale tvrdím, že tuhle banánovou republiku tady máme také – banánová republika Německo, kde se například BND (Spolková zpravodajská služba) objeví v redakci a diktuje, co se bude psát.    
Poté, co jsem to napsal (v knize), přišel ještě jeden německý bývalý poslanec, Willy Wimmer z CDU, a řekl FAZ, že ví o FAZ, že když tam ještě pozdě večer zazvoní telefon z amerického ministerstva zahraničí, že jistá zpráva nesmí do novin, tak se celá vyjme!  

Redaktor: Nebo ji celou pozmění.
Ulfkotte: Přesně!

Redaktor: Vaše kniha není jen o alfa-žurnalistech (nejvlivnějších žurnalistech schopných vytvářet veřejné mínění), ale i o mnoha, kteří jsou v politických stranách. Hodně z nich mají něco společného – setkávají se v takzvaných think tancích, jako je například Atlantik-Brücke. Co je to takový think tank a co tam dělá afla-žurnalista z FAZ s politikem z SPD (Sociálnědemokratická strana Německa)? Kvůli čemu se tam setkávají?
Ulfkotte: Tyto myšlenkové fabriky jsou proamerické, transatlantické organizace, které byly ve velké většině případů založeny po druhé světové válce Američany, a sice ne jen tak nějakými Američany, ale vždy pod záštitou a za spolupráce s americkými tajnými službami. Měly a nadále mají jasně za cíl působit transatlanticky, proamericky, ovlivňovat veřejné mínění v Německu ve prospěch USA, což znamená udělat ze země, jako je Spolková republika Německo, řízenou kolonii.
Typický příklad činnosti think tanku: Existuje organizace United States European Command. Atlantik Brücke pořádá dvakrát za rok událost, kde za zavřenými dveřmi alfa-žurnalisté spolu s čelními americkými vojáky mluví o tom, jaké války se budou v budoucnu vést a jak alfa-žurnalisté můžou tyto války připravit a podpořit!

Redaktor: Můžete nám vysvětlit něco, čemu jsem se smál: Jak se dnes oficiálně vytváří náklad (počet vytištěných kusů novin/časopisů)? Noviny oficiálně označené jako prodané ve skutečnosti nejsou prodané?
Ulfkotte: Ano, přesně tak! Už po desítky let je v branži standardem, že náklady novin a časopisů jsou uměle nadhodnocovány. Dělá se následující: Vytisknete například 100 000 kusů nějakých novin či časopisů, ty jsou pak během procesu vyskladňování naloženy do nákladních vozů patřících nakladatelství a s nimi se potom 24 hodin jezdí po dálnici.
Redaktor: Takže noviny jsou vzaty přímo z tiskárny, naloží se do nákladních vozů a pak se s nimi nejede ke kiosku?
Ulfkotte: Ne. Jezdí se s nimi jen tak po Německu. A jezdí se s nimi po Německu tak dlouho, než se další den sbírá neprodaný náklad, kdy se spolu s tímto neprodaným nákladem dávají do starého papíru! Jak se to dělá? Přes vlastní reklamní oddělení, přes dceřiné firmy se nakupuje část skutečného nákladu jen proto, aby se mohlo v účetnictví vykázat větší prodané množství a mohla se držet vyšší cena. Podle mých informací je to přibližně 20 % nákladu, který je v průměrném nákladu „fake“.
Redaktor: V žurnalistice existuje i něco jako win-win situace. To také opakovaně popisujete. Například cestovní žurnalistika. Na tom je to nejlépe vidět. Vy letíte do Ománu a informujete hezky o Ománu. To je mnohem lacinější, než kdyby si Omán ve vašich novinách nechal dávat inzeráty. Mohl byste tohle vysvětlit? Jak to funguje?
Ulfkotte: Já ani nevím, kolikrát jsem byl pozván od ománského sultána na pětihvězdičkové cesty se šoférem, se vším luxusem, který si člověk jen dokáže představit – něčím, co bych si jako žurnalista nemohl dovolit. Dostanete od sultána zlaté hodinky, od CIA jsem dostal potápěčské vybavení a od sultána jsem dostal soukromého učitele potápění, Řeka, přes něhož jsem si udělal americké potápěčské certifikáty. Vše placené od sultána. A sultán za to dostal v FAZ pozitivní zpravodajství, rozhovory se sultánem v FAZ, cestovní zpravodajství, hospodářské zpravodajství – „investujte do Ománu“, a tak dále. Jen pozitivní věci, všechno negativní, například porušování lidských práv, to vše bylo úplně vynecháváno. A to se netýkalo jenom mě.

Redaktor: V New York Times existuje kodex cti. Tam tohle člověk nesmí. Tam člověk například nesmí být členem podobných klubů. Přejete si, abychom to převzali?
Ulfkotte: Ano, přeji, samozřejmě. Řekl bych, že se musí něco stát, protože 99 % zpravodajství, ať už je to zpráva o testování auta, ať už je to zpráva o cestování, ať už je to zpráva o politice, tak všechno to je dnes koupené zpravodajství – někde nějak podmáznuté. Také když spolu s politiky cestuji, i to už je podmáznuté zpravodajství, v tomto případě také nikdo nepíše negativní věci o politicích.
Redaktor: Budu vás citovat: „Čím více se žurnalista nechá zkorumpovat, tím má větší šanci na kariérní růst.“ Pokud to tak je, můžu tedy říci, že ten, co stojí úplně navrchu, je nejvíce zkorumpovaný?
Ulfkotte: Ano, ten je nejvíce podmáznutý, ten je nejvíce korumpovaný, ano. Já předpokládám, že v tom systému, jak jsem ho já poznal, je ten úplně nahoře, z mého subjektivního pohledu, nejvíce zkorumpovaný. To je ten, co nejlépe ví, jak se nejobratněji v tomhle mediálním systému této banánové republiky dostat na samý vrchol.

Redaktor: Říká se, že svoboda tisku je svoboda asi 200 lidí, jimž je umožněno publikovat své názory. Peter Scholl-Latour v rozhovoru s vámi řekl, že je to méně. Řekl čtyři nebo pět! Není to trochu přehnané?  
Ulfkotte: Světově bych to číslo odhadl na 80 až 85. Když se podíváte na počet nejvlivnějších miliardářů, kteří za tím vším, o čem právě hovoříme, stojí, tak v Německu to není o moc více (než čtyři pět). Je to skutečně jen pár rodin, jež o tom (co máme číst, co máme vidět, co máme slyšet) mohou rozhodnout. Samozřejmě by to tyto rodiny zapřely. Ty nejbohatší rodiny, například podnikatelská rodina Quandt a jak se všechny jmenují, ty by to zapřely. Já to ovšem tak vidím.
Tuhle republiku řídí ty nejvlivnější rodiny. Nyní přecházíme na pole těch takzvaných spikleneckých teorií. Já jsem přesvědčený o tom, že německá politika je ve skutečnosti dělána v pozadí z Washingtonu, ne v Německu.
Redaktor: Takže to, na co narážíte, je, že někdo může německé politiky a tím i německou vládu zmanipulovat skrze německé novináře, jež často sedí v amerických think tancích. 
Ulfkotte: Ano.
Redaktor: Jak s tím dokážete žít?
Ulfkotte: Jak s tím dokážu žít?
Redaktor: Rozhodujeme ještě o tom, zdali půjdeme do nějaké války s Ruskem, ať už vypadá jakkoli?
Ulfkotte: Ne. O tom nerozhodujeme, protože my už ani nerozhodujeme o tom, zdali pošleme německé vojáky do zahraničí! Podívejte se, ve všech průzkumech veřejného mínění většina Němců nechtěla, aby němečtí vojáci byli posláni do Afghánistánu, či kamkoli jinam, a stejně tam byli odesláni. A jsou odesíláni i do dalších zahraničních nasazení, přestože většina obyvatel Německa to nechce. Většina obyvatel Německa nechce žádné americké jaderné zbraně (na území Německa), přesto ale máme americké jaderné zbraně.
Říkám i nadále: My jsme americká kolonie, a nic jiného! Zcela jistě nejsme ona údajná demokracie, kde občané rozhodují o tom, co se bude dít s nimi, co se bude dít s jejich vojáky a co se bude dít v jejich zemi. 

Redaktor: Ve své knize neustále říkáte, že vaše zprávy často ve skutečnosti pocházely od tajných služeb a vy jste se pod ně pouze podepisoval, nebo ty obsahy pouze stylisticky přepracovával, a pak jste to pod značkou FAZ vypral jako zpravodajství. To není nic nového. Carl Bernstein, o němž také píšete, který poté, co donutil amerického prezidenta Nixona k odchodu, napsal dlouhý text. V něm hovoří o 400 žurnalistech či agentech CIA, jež měli krytí jako novináři, kdy člověk nevěděl, zdali je to agent CIA s průkazem žurnalisty, nebo žurnalista s průkazkou CIA.
Aféra americké NSA – od té doby ví každý, že oni vědí všechno, jsou všem všude na stopě. Pan Edward Snowden letěl z Ameriky do Moskvy, a ne jako ve filmech o Jamesi Bondovi, kde je to neustále obráceně.
Ulfkotte: Přesně!
Redaktor: Jak dlouho bude tento systém ještě stabilní? Jak dlouho ještě si lidé nechají líbit, že z vyšetřování vedeného proti NSA je ze 100 stránek 98 začerněných?
Ulfkotte: Lidem na ulici je to relativně jedno. Pro lidi tam venku ten systém zkolabuje, až přijde další finanční a hospodářská krize, až zkolabuje euro, až půjde o jejich úspory. Až jednotlivec tam venku sám na svém soukromí a na plodech své práce uvidí, že ten systém kolabuje, až jemu samotnému půjde o krk, tehdy zkolabuje i zbytek. Do té doby tomu nevěřím.
Kolaps ale přijde!
Redaktor: Změnil se podle vás žurnalismus v tom směru, že se stává stále více propagandou? 
Ulfkotte: Ano.
Redaktor: Říkáte, že Německo je americká kolonie. Byla to, co jste dělal, vždy propaganda, přičemž vy jste si toho pouze nebyl vědom?
Ulfkotte: Ano, vždy to byla propaganda! Já jsem to jen nebyl schopen vidět. Bez internetu a bez mnoha mých zahraničních cest bych si to nebyl schopen uvědomit.

• Média v odkazu: text
• Typ sdělení: Článek
• Věrohodnost: Spíše vysoká
• Nálada: Neutrální
• Původní jazyk: Čeština

Vytvořeno: 12. březen 2023

Ve své podstatě se nejedná o geografické pojetí, ale o mentální, duchovní pojetí. Západ, Východ a Sever jsou naturalista, pozorovatel (созерцатель), činitel.

Naturalista (Západ) považuje okolní svět ze své podstaty za nepřátelský, on s ním bojuje. Pro boj s ním vyčerpává přírodní zdroje, muž pokořuje ženu, ženy říkají, že ony pokořují muže. Jde o princip jednání s okolním světem. Východ považuje okolní svět za neutrální a snaží se od něj oddělit, odchází do vesmíru — do meditací. Pokud ve východním světě dochází k extrémní situaci, tak jako samurajové páchají sebevraždu a tím řeší své problémy.

• Média v odkazu: text
• Typ sdělení: Článek
• Věrohodnost: Spíše vysoká
• Nálada: Neutrální
• Původní jazyk: Čeština

Vytvořeno: 11. březen 2023

V současné době vstupujeme do něčeho, co přední nezápadní novináři a televizní moderátoři označují jako „nový středověk“. Jedná se o novou informační éru. Informací okolo nás začíná být tak mnoho, že člověk o ně začíná ztrácet zájem. Nestíhá je všechny vstřebat a udělat si z nich závěry.

• Média v odkazu: text
• Typ sdělení: Článek
• Věrohodnost: Spíše vysoká
• Nálada: Neutrální
• Původní jazyk: Čeština