Členské země se v Paktu pro budoucnost mimo jiné dohodly na reformě Rady bezpečnosti OSN, transformaci globálního řízení, urychlení implementace Cílů udržitelného rozvoje či na akceleraci snižování skleníkových emisí s cílem dosáhnout uhlíkové neutrality ve světě do roku 2050. Součástí Paktu jsou také přidružené iniciativy s názvem Globální digitální dohoda a Deklarace pro budoucí generace.
Konečná verze paktu oslabila pravomoci generálního tajemníka v případě globálních šoků. (naštěstí, jinak mohl protahovat pandemický či mimořádný stav do nekonečna).
Pakt pro budoucnost nebyl podpořen jednomyslně. Pakt nepodpořilo sedm zemí – Argentina, Rusko, Bělorusko, Írán, Nikaragua, Severní Korea a Sýrie.
Tajemník ministryně Argentiny uvedl: „Argentina prohlašuje, že není součásti Paktu pro budoucnost. V nové Argentině není místo pro totalitní mezinárodní agendy.“
Jerzy Kwaśniewski (polský advokát) jednání o paktu komentoval na platformě X: „Pakt znamená více byrokracie OSN, více mezinárodních fondů, které bude potřeba udržovat. Ale také více globálních summitů, více politiky o klimatu a více genderismu. Naproti tomu půjde o méně suverenity, méně efektivity. Místo toho, aby se OSN zaměřila na mír, tlačí svět do klamné naděje ráje ‚globálního vládnutí‘.“
