• Já: "Ale proč teď? Když mám tolik věcí, co musím zvládnout…"
  • Tělo: "Právě proto. Příliš dlouho jsi běžela vpřed, a já tě musím zastavit, abych ti připomnělo, že cesta vede i dovnitř..."
  • Já: "Takže nemoc není trest?"
  • Tělo: "Nikdy. Je to způsob, jakým mluvím, když mě neposloucháš v tichu. Když přehlušíš můj šepot, musím zvýšit hlas..."
  • Já: "A co chceš, abych slyšela tentokrát?"
  • Tělo: "Že už nemusíš být silná pořád. Že klid není lenost. A že uzdravení nezačíná v lékárně, ale v nádechu, který si dovolíš udělat jen pro sebe..."
  • Já: "A co když tomu nerozumím?"
  • Tělo: "Nemusíš rozumět. Stačí, že se přestaneš bránit. Já ti ukážu cestu - skrze teplo, chvění, sny, náhodná setkání. Všechno, co bolí, tě učí víc milovat..."
  • Já: "A kdy mě přestaneš bolet?"
  • Tělo: "Až přestaneš utíkat před sebou... Pak bolest nebude mít důvod zůstávat..."
  • Já: "Takže ty mi vlastně pomáháš?"
  • Tělo (s úsměvem): "Celou dobu. Jen jiným jazykem, než bys chtěla slyšet."

zdroj: https://www.facebook.com/share/176PoDykh8/